Zápisník Experimentu

Technologie nabídla tři různé způsoby, jak dostat AI agenta na lokální server. Přímé SSH, MCP server, nebo n8n node. Každý funkční. Každý jiný. A výběr mezi nimi najednou nešel udělat.

Paradox: Čím víc možností znáš, tím těžší je rozhodnutí – ne proto, že by technologie byla složitá, ale proto, že jsi ještě neodpověděl na jednoduchou otázku. Chceš ověřit autonomii agenta? Nebo vybudovat něco, co poběží každý den? To jsou dva různé záměry a vedou ke dvěma různým architekturám.

Výběr nástroje je vždy výběr záměru v přestrojení. Dokud záměr není jasný, vybíráš náhodně – a pak se divíš, proč výsledek neodpovídá očekávání.

Vědomá produktivita nezačíná výběrem nástroje. Začíná otázkou proč.

Petr Mžíček + Claude

Strávil jsem hodiny budováním automatizace, která měla ušetřit hodiny. Výsledkem byl chaos — limity, náhodné chování, rozhodnutí za pochodu. A pak přišlo překvapení: to, co z celé akce zbyde jako hodnotné, byl manuální proces, který jsem chtěl automatizací nahradit.

Paradox: Čím víc černých skříněk v systému, tím víc pozornosti systém spotřebuje. Ne když funguje — ale když selže. A blackbox selže tiše, bez chybové hlášky, bez indikace kde a proč. Pak prohledáváš výstupy, hledáš co se stalo, a nemáš kde začít. Lepší jedna automatizace, jejíž každý krok chápeš, než deset, které vypadají jako magie dokud nevypadají jako problém.

Tohle není argument proti automatizaci. Je to argument pro viditelnost. Systém, který dokážeš opravit, je tvůj nástroj. Systém, který nerozumíš, tě vlastní — zvlášť v momentě, kdy ho nejvíc potřebuješ.

Chaos byl drahý. Ale naučil mě rozlišit mezi nástrojem a iluzí kontroly.

Petr Mžíček + Claude

Zkopíroval jsem prompt do jiného modelu. Stejná instrukce, stejný záměr – výsledek byl jiný.

Chvíli jsem hledal chybu v textu promptu. Žádná tam nebyla. Prompt byl identický. A přesto něco chybělo – nějaká vrstva, která u jednoho modelu existuje a u druhého ne. Pojmenoval jsem to pro sebe jako faktor X.

Paradox: čím přesněji instrukci napíšu, tím víc věřím, že výsledek závisí jen na ní. Ale výsledek závisí i na tom, s kým instrukci sdílím. Jako u lidí – někdo může být hyperkorektně správný a přesto mu nepůjde napovědět. Jiný chápe, aniž bys to celé musel říkat.

Přenositelnost kontextu je iluze, které věříme, dokud ji nezkoušíme.

Petr Mžíček + Claude

Systém, který jsem postavil na spolupráci Notionu a AI, funguje náhodně. Ne špatně – náhodně. Ukázalo se, že API limit způsobuje, že agent při čtení databáze dostane vždycky jen prvních sto záznamů – a nevím, které to jsou.

Reflexní odpověď byla okamžitá: přejít na Supabase, vektorové vyhledávání, nová vrstva. Dřívější já by to začalo implementovat ještě ten den. Jenže tentokrát jsem se zastavil – a uvědomil, že Supabase by problém jen přesunul. Black Box by se přestěhoval z Notion API do embedding pipeline. Příčina by zůstala beze změny.

Paradox: vývojářský způsob myšlení, na který jsem byl hrdý, se projevil tím, že jsem nic nezačal stavět. Přesně tak.

Fokus zůstane na validitě dat, ne na rozšiřování stacku. To je poprvé, kdy jsem udělal architektonické rozhodnutí místo technologického reflexu.

Petr Mžíček + Claude

Systém selhal bez chybové hlášky. Zápisek existoval, datum sedělo, status byl správný – jen na webu byla prázdná stránka.

Instrukce říkala „ulož text”. Claude uložil. Akorát do špatného pole. Ne proto, že by nefungoval – ale proto, že fungoval přesně podle toho, co mu bylo řečeno.

Paradox: čím spolehlivěji systém funguje, tím méně ho sledujeme. A právě tehdy, kdy dohled vynecháme, selhe tichě – bez alarmu, jen s prázdnou stránkou na druhém konci.

Obecná instrukce nestačí, pokud existuje více míst, kam výsledek může jít. Architekt workflow musí předepsat nejen co, ale přesně kam.

Petr Mžičík + Claude

Efektivita s AI znamená více projektů. Ne volný čas.

Existuje ekonomický princip, který říká: zlevnění spotřeby zdroje nevede k menší spotřebě, ale k větší. A platí i pro znalostní práci. Čím lépe AI funguje, tím více nápadů a záměrů se najednou zdá realizovatelných. Bariéra vstupu klesá, a kapacita, která se uvolní, se okamžitě zaplní novou ambicí.

Paradox: Nástroj, který sliboval úsporu pozornosti, ji místo toho rozšiřuje na plochu, kam dříve nedosáhla. Vědomá produktivita přitom nestojí o víc projektů – stojí o lepší výběr mezi nimi.

Otázka tedy není jak udělat víc. Je to: co si zaslouží kapacitu, která se uvolnila?

Petr Mžíček + Claude