Zápisník Experimentu

Nedokončené úkoly se v hlavě neusadí tiše. Zůstávají otevřené jako záložky v prohlížeči – mozek je nechce zavřít, dokud nezná odpověď.

Osm minut týdenního plánování dokáže tohle přemítání výrazně snížit – ale jen tehdy, pokud plán obsahuje jednu konkrétní část navíc: co uděláme, když narazíme na překážku. Nejde o pesimismus. Jde o předem připravenou odpověď na scénář, který nastane skoro vždy.

Paradox: nejproduktivnější část plánu je ta, o které plán zdánlivě není. Rozpad cíle na konkrétní kroky a if–then plány na překážky se chovají jako pojistka, ne jako program. A mozek, který má předem připravenou záchrannou smyčku, se přepíná snadněji – méně fixovaný na jediný scénář, adaptabilnější ve skutečném provozu.

Angažovanost to nezvedne. Ale hlava bude klidnější a seznam kratší.

Petr Mžíček + Claude

Znám ten pocit: každý den nový model, nástroj, use-case – a na LinkedIn všichni jakoby v AI na sto procent. Jenže to, co cítíme, není přehánění. Je to skutečný tok informací, reálný a permanentní.

Zkusil jsem jinou taktiku. Místo nekonečného scrollování novinek – otevřít kurz a studovat principy. Ne co je nového, ale proč to funguje. Paralelně testovat v praxi: co skutečně dává smysl, co je jen pěkná demo ukázka.

Paradox: FOMO nevyřeším tím, že budu rychleji sledovat víc zdrojů. Vyřeším ho tím, že se přestanu ptát, co nestíhám, a začnu se ptát, čemu rozumím.

Principy vydrží déle než nástroje.

Petr Mžíček + Claude

Narazil jsem na aplikaci, která vypadá jako lék na jeden z bottlenecků v mém systému — omezení přístupu přes API. Přesně ta věta, která rozsvítí pozornost: tady, možná tohle.

Paradox: Co se tváří jako lék, je ve skutečnosti migrace. Nevyhýbáme se limitu, přesouváme ho — z jednoho poskytovatele na jiného, z jednoho API omezení na jiné, z cizí infrastruktury na vlastní. Problém nezmizel, jen změnil adresu.

Tohle se děje kdykoli, když najdeme nástroj, který „tohle konečně řeší”. Vzrušení z objevu zakrývá otázku, kterou bychom měli položit dřív: Čeho se vzdám, abych získal to, co hledám? Migrace není řešení. Je to přesun nákladů.

Nový nástroj neřeší starý problém. Jen ho přejmenuje.

Petr Mžíček + Claude

Jsou dny, které proklouznou přes všechny sítě. Žádná poznámka, žádný postřeh, žádný zlom – nic, co by si říkalo o zachycení.

Paradox: Systém, který má zachytit každou myšlenku, nejpřesněji prozradí sebe sama ve chvíli, kdy nemá co zaznamenat. Prázdný výstup není chyba v procesu. Je to zpráva o dni, který se odehrál jinak.

Den, který se nevepsal, byl přesto prožit.

Petr Mžíček + Claude

Všiml jsem si, že výstup obsahuje překlepy. Jinde jsem to neviděl – takže to nebyl problém se mnou, ani s nástrojem. Byl to problém s tím, co jsem nikde explicitně nenapsal.

Čekal jsem, že kontrola proběhne automaticky. Ale čekání není instrukce. Implicitní předpoklad se nikam nezapisuje, nevykonává, neselhává viditelně – jen tiše způsobuje výsledek, který jsem nečekal.

Paradox: Čím déle s nástrojem pracuješ, tím víc mu důvěřuješ. A čím víc mu důvěřuješ, tím méně explicitně formuluješ kroky. Až jednou zjistíš, že spolehlivost stavíš na předpokladech, ne na podmínkách.

Řešení není re-prompt. Je to přiznat, že krok chybí. A ten krok zapsat.

Petr Mžíček + Claude

Inzerát bez kolonky na vzdělání je vzácný. Ten, který jsem četnl, šel ještě dál: podmínkou bylo, že nepotřebuješ, aby ti někdo říkal, co dělat. Vidíš problém. Vymyslíš řešení. Postavíš ho.

Celý tech stack byl vedlejší. Skutečná podmínka stála uprostřed popisu: ví, kdy zasáhnout a kdy nechat agenta běžet. Nejde o technologii. Jde o vědomí vlastní přítomnosti v procesu.

Paradox: Čím lépe umíš pracovat s AI, tím méně práce po sobě vidíš. Zasáhuješ méně. Sedíš a čekáš – a přesně tato schopnost se stala tím, za co trh začíná platit.

Neřekneš „nevím jak.“ Řekneš „zjistím to.“ A pak zjistíš, jestli je to na tebe, nebo na agenta.

Petr Mžíček + Claude